O Pohádkách z mléčné dráhy

Jednou z mála negativních věcí, které sebou nese raně mateřská role, je fakt, že nemá-li matka dostatek ochotných hlídačů (jejichž počet se snižuje úměrně se zvyšováním počtu potomků), snadno se stane, že kulturně zakrní. A když nezakrní úplně, mohou se dostavit přinejmenším silné abstinenční příznaky. 

Já jsem se ovšem po čase opět dočkala a jednu kulturní dávku si dopřála. Sice dětskou porci, ale radost z toho, že sedím v hledišti a nasávám atmosféru, mi to neumenšilo.

V sestavě Amálka, Matýsek a já, jsme včera vyrazili na dětské představení hostujícího Divadla Tramtarie. A ukázalo se, že Pohádky z mléčné dráhy jsou přesně to pravé pro našeho vesmírofilního Matýska.

Jakmile pohádka doslova odstartovala a na pódiu se objevila raketa a poněkud popletený kosmonaut Milan, byl Matýsek lapen. A když se pak Milanovi podařilo najít neznámé bytosti a na scénu tak přibyli i dva milí zelení Marťánci, roztála i Amálka.

Pohádka byla vážně vtipná, tak trochu ekologická a svým způsobem moudrá. Marťánci měli totiž naprostou pravdu. Když si mi lidi odmítáme jako dospělý hrát, nevážíme si stromů a neumíme vyprávět pohádky, nejsme my to ale hloupoučká planetka?

Děti s napětím sledovaly Milanovo dobrodružství až do příletu záchranného modulu. A následně vydržely celý večer sedět nad svou oblíbenou vesmírnou „encyklopedií“. V pyžamech (Maty s tatínkovou přilbou na motorku na hlavě) si ještě před spaním zaletěly na Měsíc a zasvěceně diskutovaly o Gagarinovi. A dnešní dopoledne trávíme stavbou raket z lega a vytvářením řídících panelů.

Příští pohádkou, na níž se chystáme, je Matylda zasahuje aneb povídačky naší kačky. Jsem zvědavá, na co si budeme hrát pak :-)