Když i matka churaví

Když jsou nemocné děti, je to pech. Člověku je jich líto. Snaží se, seč mu síly stačí, aby dobře navařil, náladu vylepšil a morálku pozvedl. Vymýšlí zábavu, předčítá pohádky, hraje divadlo, zpívá a pokouší se sebe i děti přesvědčit, že nevystrčit pár dní hlavu z domu je vlastně ta nejlepší rodinná teambuldingová akce na světě. 

Když je spolu s dětmi nemocný i rodič, snaží se o jediné. Přežít.

S vícero dětmi pak snaha o přežití nabývá o to adrenalinovější ráz, o co rozmanitější jsou potřeby všech zúčastněných.

U nás v současné chvíli nejstarší propadá záchvatům kašle, jejichž následkem vše v dostřelu jednoho metru ohazuje obsahem svého žaludku. Nejmladší za sebou vláčí provazce nudlí. A zdravá prostřední freneticky pobíhá domem ve snaze přijít alespoň k úrazu, když srážka s bacily nedopadla. 

Přičemž každý z výše jmenovaných by chtěl matku pouze pro sebe, zatímco matka by nejraději zajela k nejbližšímu babyboxu.

Případně předala děti paní na hlídání a zmizela do hotelu. Alespoň na jednu přenádhernou noc, kdy by její spánek narušovaly pouze vlastní záchvaty kašle, postel by byla zcela dětí a jejich sekretů prostá a noční stolek by přetékal kouzelnými chemickými utrejchy proti teplotě, bolesti hlavy a na spaní.

Ale na to všechno jsem ke své smůle matka až příliš hyperprotektivní a sluníčková, a tak si o zmíněných úlevových prostředcích nechávám jen zdát, lezu do svého třiceticentimetrového úseku, který mi v posteli zbyl a z posledních sil sípám Mravenčí ukolébavku.

Naštěstí jsem ta nevyléčitelná optimistka, a tak se konejším nadějí, že možná už zítra nám bude líp. A když ne, pořád ještě existují ty babyboxy ;-)